Cisterny

 

 

Severoamerické kotlové vozy

Kotlové vozy mají dle systému AAR řadu T.


Typický starší kotlový vůz - nýtovaný kotel s velkým expanzním dómem na páteřovém rámu. Vůz UP 909672 v depozitáři NSRM v Boulder City 14.8.1994.

Vývoj kotlových vozů

Popudem pro vznik této skupiny vozů v Severní Americe byl objev ropy v Pensylvánii. Krátce po roce 1865 se objevily první vozy pro přepravu této suroviny. Měly podobu plošinového vozu, na kterém byly nastojato uloženy tři velké dřevěné sudy. Brzy poté se objevily i první vozy s klasicky umístěným kotlem - vodorovně podélně. I tyto vozy ještě měly kotel dřevěný, ale byly již vybaveny dómem, který sloužil nejen pro plnění a přístup do kotle, ale také pro vyrovnávání tepelné roztažnosti přepravovaných látek. Obě konstrukce ale měly jeden společný nedostatek - u dřevěných nádob příliš často docházelo k průsakům.

V roce 1869 vyvinula Empire Transportation Co. o mnoho lepší konstrukci, vůz s nýtovaným železným kotlem uloženým na dřevěném hlavním rámu. V následujícím období vozů s kovovým kotlem rychle přibývalo. Měly železný nebo ocelový kotel a objem typicky 23-30 m³. V roce 1888 se objevily první kotlové vozy ve vlastnictví přepravců.

V roce 1903 vydala Master Car Builders Association první normy pro kotlové vozy. Mimo jiné se vozy podle nich začaly dělit do tříd. Starší konstrukce byly zařazeny do třídy 1, nové vozy byly zařazeny do třídy 2. Pro provoz vozů 1. třídy byly stanoveny přísnější podmínky. V roce 1916 již bylo v provozu 50 000 kotlových vozů. Největším majitelem cisteren byla Union Tank Line, na druhém místě její rychle rostoucí konkurent German American Car s 2300 vozy. Pod dojmem událostí 1. světové války si tato firma změnila svoje jméno General American Tank Car.

V roce 1917 vstoupily v platnost nové podmínky. Vozy 1. a 2. třídy, vyhovující přetlaku jen do 0.28 MPa nesměly nadále přepravovat nebezpečné látky. Byla zavedena nová 3. třída pro univerzální kotlové vozy s přetlakem 2 MPa a o rok později ještě třída 4 právě pro vozy určené pro přepravu nebezpečných látek. Vozy 4. třídy měly již předepsaný svařovaný kotel. V roce 1927 převzala regulaci v oblasti kotlových vozů ICC (Interstate Commerce Commission). Jak přibývalo druhů přepravovaných chemikálií, tak přibývalo i zvláštních konstrukcí vozů.

Počátkem čtyřicátých let se začalo uvažovat o zákazu výroby vozů s nýtovaným kotlem. Typy nově zaváděné do výroby již byly (snad všechny) svařované. V roce 1942 bylo v Severní Americe 149970 kotlových vozů, z toho bylo 141116 vozů privátních. Se vstupem USA do druhé světové války bylo reaktivováno dalších 15000 již vyřazených vozů, aby pokryly zvýšené přepravy ropného průmyslu. Spolu s dalšími provozními vozy vytvořily flotilu 70000 vozů sloužících ve válečném období jako "ropovod na kolejích".

Další nová epocha v kotlových vozech začala, když se v roce 1954 objevil první z vozů "HD" se samonosným kotlem. Nový vůz se ve srovnání s předchozími odlišoval nejen bezrámovou konstrukcí, ale neměl ani velký expanzní dóm a podélnou lávku na kotli. V 60. letech již bylo toto řešení běžným standardem. Tehdy se také kromě čtyřnápravových objevily i osminápravové vozy. General American Transportation Corporation (GATC) zkoušela možnosti provozu velkokapacitních kotlových vozů, a pro ten účel si v roce 1965 pořídila 29.26 m dlouhý, čtyřpodvozkový kotlový vůz s ložným objemem 227 m³. Byl to asi vůbec největší americký kotlový vůz. Jeho předchůdcem na postu největšího kotlového vozu byl vůz Union Tank Car Co z roku 1963. Ten měl ložný objem "pouze" 190 m³. (Pozn.: největší moderní evropské vozy mívají ložný objem 90-95 m³.) Osminápravové vozy se dostaly i do sériové výroby, ale v roce 1970 bylo ICC stanoveno, že největší dovolený objem kotlového vozu napříště bude130.6 m³. Výroba vozů s osminápravovým pojezdem tím ztratila smysl, již vyrobené vozy ale zůstaly v provozu a jezdí dosud (2006).

Další důležité opatření bylo zavedeno v roce 1971. Od toho roku musejí mít kotlové vozy spřáhla v provedení s kapsami. Kapsy dovolují vzájemné svislé pohyby spřáhel spojených vozů, tak jak je u netuhých spřáhel běžné, ale při mimořádných událostech omezují tento pohyb, takže se spřáhla nemohou vyvléknout. Má se tím předejít proražení kotle spřáhlem sousedního vozu. Toto nebezpečí hrozí při nehodách (vykolejení apod.).

Dlouho se vyskytovaly výhradně vozy s válcovým kotlem, ale novější doba přinesla vozy, které mají dno kotle vyspádované doprostřed délky ("sloping-bottom tank"). Tyto vozy se snáze a rychleji vyprazdňují, nezůstávají v nich větší zbytky přepravovaných kapalin a to ani když se vypouštějí na mírně nerovné koleji. Nejdříve se objevily kotle, jejichž dno se skládalo z úseků vodorovných a z úseků sklánějících se k výpusti uprostřed vozu, a jejichž horní hrana byla přitom v celé délce přímá a vodorovná. Tyto vozy ulehčily vykládku a navíc lépe využívaly průjezdný průřez, ale jejich výroba byla složitější. Proto se jako úspěšnější ukázalo trychtýřovité řešení "Funnel-Flow", se kterým přišla Union Tank Car Co. na začátku 70. let. Tyto kotle jsou vyrobeny spojením dvou válcových částí  mírně se svažujících od konců k výpusti uprostřed vozu. Dnes je již většina nových vozů vyráběna v trychtýřovitém provedení. Vozy této koncepce se ostatně v současnosti uplatňují i v Evropě, jsou již registrovány i u ČD. V současnosti (1999-2002) se pro severoamerické železnice vyrábí od 5000 do 13000 nových kotlových vozů ročně.

V roce 2003 bylo v USA, Kanadě a Mexiku registrováno 265 704 kotlových vozů. Sedmi největším železničním společnostem (BNSF, CN, CPR, CSX, KCS, NS a UP) z tohoto počtu patřilo pouhých 1078 vozů. Většina současných kotlových vozů je provozována leasingovými společnostmi a dopravci specializujícími se na provozování parku kotlových vozů (tj. společnostmi, které nevlastní železnice).


Kotlový vůz GATX 2997 v depozitáři Nevadského železničního muzea (NSRM) v Boulder City 14.8.1994.

Významní majitelé kotlových vozů

Tyto společnosti mají vlastní registrační značky (na rozdíl od Evropy, kde "privátní" vozy dlouho musely být registrovány u některé dráhy, která je členem UIC). K nejznámějším patří Union Tank Car Co. (registrační značka UTLX) a General American Transportation Corporation (registrační značka GATX). Jedním z dalších významných provozovatelů je Procor Ltd. Tato firma z kanadského Ontaria vznikla v polovině 40. let jako dceřinná společnost Union Tank Car Co., značku Procor používá od roku 1962 a nákladními vozy se zabývá od A do Z. Vozy navrhuje, vyrábí, opravuje a kromě toho udržuje park více než 22 000 vozů k pronájmu, většina z nich jsou právě cisterny. Vlastní registrační značky AGCX, PROX, SHLX, UNPX a ještě dvě nepoužívané: FFIX a MPTX.

Modely

Na stránkách je již zpracováno několik příspěvků o modelech kotlových vozů ve velikosti N. Zde se píše o vozech Atlas dále jsou tu tři příspěvky o vozech Micro-Trains - jeden, druhý a třetí. Model vozu v trychtýřovitém provedení "Funnel-Flow" zatím asi vyrábí jen Con-Cor.

Ve velikosti Z existují jen dva kotlové vozy, jeden vyrábí Micro-Trains, druhý Märklin (není zde popsán), další vůz připravuje AZL.

Přehledný článek o skutečných amerických kotlových vozech údajně vyšel v časopise Model Railroader v únoru 1990. 

nahoru
Chlaďáky
Cisterny
Spací vozy

 

 

Home ] Chlaďáky ] [ Cisterny ] Spací vozy ]

 
Send mail with questions, orders or comments to our address - Komentáře, objednávky, otázky a jiné zprávy posílejte na některou z našich adres.